Transakční praxe: Stát jako nájemce a dopady ustanovení § 12a zákona o majetku ČR na jednání o obsahu smlouvy
Stejně tak se úprava Zákona o majetku ČR uplatní v situacích, kdy stát v pozici uživatele či poživatele uzavírá se třetí osobou smlouvu o užívání či požívání majetku ve vlastnictví této třetí osoby (tj. nestátního majetku). Právě na tento okruh vztahů konkrétně cílí ustanovení § 12a Zákona o majetku ČR, které bylo do Zákona o majetku ČR zařazeno v rámci velké novely s účinností ode dne 1. 3. 2016.
Hospodaření a nakládání s majetkem státu je regulováno zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění ("Zákon o majetku ČR"). To znamená, že úprava Zákona o majetku ČR se nutně uplatní např. v situacích, kdy stát (prostřednictvím svých organizačních složek, např. ministerstev[1]) nabývá určitý majetek do svého vlastnictví, kdy takový majetek naopak převádí jiné osobě, kdy k majetku ve svém vlastnictví zřizuje určité zatížení apod.
Stejně tak se úprava Zákona o majetku ČR uplatní v situacích, kdy stát v pozici uživatele či poživatele uzavírá se třetí osobou smlouvu o užívání či požívání majetku ve vlastnictví této třetí osoby (tj. nestátního majetku). Právě na tento okruh vztahů konkrétně cílí ustanovení § 12a Zákona o majetku ČR, které bylo do Zákona o majetku ČR zařazeno v rámci velké novely s účinností ode dne 1. 3. 2016.
Toto ustanovení pro užívací a požívací vztahy, ve kterých tedy stát vystupuje v roli uživatele či poživatele, stanovuje některá významná (oproti běžným soukromoprávním vztahům) omezení, a to konkrétně (a) v oblasti vymezení okruhu případů, kdy lze užívací či požívací právo vůbec sjednat, (b) v oblasti stanovení výše úplaty za zřízení užívacího či požívacího práva a (c) v oblasti zakotvení možnosti státu užívací či požívací vztah ukončit.
Porušení těchto omezení, resp. nedodržení podmínek stanovených v § 12a Zákona o majetku ČR, může mít na sjednaný užívací či požívací zcela zásadní dopady, ať již v podobě neplatnosti určité části sjednané úplaty či v podobě neplatnosti či nicotnosti celé smlouvy.
Typickým příkladem užívacího či požívacího vztahu, do kterého může stát se třetí osobou vstoupit, je přitom nájem, který je v praxi široce využitelný (pronajmout si stát může např. pozemky, stavby, nebytové prostory, ale i kancelářské vybavení apod.). Následující výklad proto vychází právě z příkladu nájmu, byť se uplatní i na jiné užívací či požívací právní vztahy.
Vymezení případů, kdy může stát v pozici nájemce nájem sjednat
Citované ustanovení tedy zakotvuje hned dvě zásadní omezení. Podle prvního z těchto omezení nemůže stát v pozici nájemce uzavřít nájem k věci ve vlastnictví třetí osoby kdykoli, ale pouze tehdy, pokud je tento nájem nezbytný k zabezpečení výkonu působnosti, k činnosti či k řádnému hospodaření s majetkem příslušné organizační složky státu, která takový nájem sjednává.
V § 12a odst. 1 Zákona o majetku ČR se uvádí: "Organizační složky mohou užívání nebo požívání majetku, který není ve vlastnictví státu, sjednat pouze tehdy, je-li toto užívání nebo požívání nezbytné pro zabezpečení výkonu jejich působnosti anebo činnosti, popřípadě pro řádné hospodaření s majetkem, s nímž jsou příslušné hospodařit, a bude-li trvat jen po dobu nezbytně nutnou."
Citované ustanovení tedy zakotvuje hned dvě zásadní omezení. Podle prvního z těchto omezení nemůže stát v pozici nájemce uzavřít nájem k věci ve vlastnictví třetí osoby kdykoli, ale pouze tehdy, pokud je tento nájem nezbytný k zabezpečení výkonu působnosti, k činnosti či k řádnému hospodaření s majetkem příslušné organizační složky státu, která takový nájem sjednává. Podle druhého z těchto omezení potom může sjednaný nájem trvat jen po nezbytně nutnou dobu (tj. doba trvání nájmu nemůže být libovolná). Obě tato omezení jsou dle znění § 12a odst. 1 Zákona o majetku ČR kumulativní, tj. je třeba je dodržet souběžně.
Pro třetí osobu jednající se státem o uzavření nájmu k věci ve svém vlastnictví to tedy znamená nutnost ujistit se, že (a) důvod, resp. účel sjednání nájmu skutečně odpovídá požadavkům § 12a odst. 1 Zákona o majetku ČR a že (b) doba trvání nájmu je nastavena tak, aby odpovídala době nezbytně nutné k naplnění tohoto důvodu, resp. účelu.
Samotné posouzení, zda určitý důvod, resp. účel sjednání nájmu a doba jeho trvání parametry § 12a Zákona o majetku ČR skutečně naplňují, přitom bude vždy předmětem zkoumání konkrétních okolností každého jednotlivého případu; odborné zdroje i rozhodovací praxe jsou v tomto směru dosud omezené. [2]
Podle druhého z těchto omezení potom může sjednaný nájem trvat jen po nezbytně nutnou dobu (tj. doba trvání nájmu nemůže být libovolná). Obě tato omezení jsou dle znění § 12a odst. 1 Zákona o majetku ČR kumulativní, tj. je třeba je dodržet souběžně.
Lze přitom předpokládat, že v případě, že by sjednaný nájem neodpovídal parametrům stanoveným v § 12a odst. 1 Zákona o majetku ČR, aplikovalo by se ustanovení § 58a odst. 3 Zákona o majetku ČR, podle kterého "pokud právní jednání neobsahují ujednání, která musí podle tohoto zákona obsahovat, nepřihlíží se k nim. Odporují-li právní jednání jiným podmínkám stanoveným tímto zákonem pro taková právní jednání, jsou neplatná, nestanoví-li tento zákon jinak". Nájem odporující § 12a odst. 1 Zákona o majetku ČR by byl tedy zřejmě neplatný.
Zákon o majetku ČR již nestanoví, zda by se jednalo o neplatnost absolutní či relativní; komentářová literatura však k § 58 odst. 3 Zákona o majetku ČR uvádí, že "tyto vady způsobují neplatnost (hovoříme o neplatném právním jednání, které je popsáno § 580 a násl. obč. zák.)", a dále, že "důležitá je rovněž zásada, zakotvená v § 574 obč. zák., podle níž je nutné na právní jednání spíše hledět jako na platné než jako na neplatné". [3] Lze proto předpokládat, že i v případě Zákona o majetku ČR by byla neplatnost a její povaha posuzována podle obecných zásad stanovených v § 580 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění ("Občanský zákoník"), tj. že následek neplatnosti i její absolutní či relativní povaha by vyplývala z okolností a účelu konkrétního posuzovaného ustanovení. [4]
Stanovení výše nájemného
Pro třetí osobu jednající se státem o uzavření nájmu k věci ve svém vlastnictví to tedy znamená nutnost ujistit se, že (a) důvod, resp. účel sjednání nájmu skutečně odpovídá požadavkům § 12a odst. 1 Zákona o majetku ČR a že (b) doba trvání nájmu je nastavena tak, aby odpovídala době nezbytně nutné k naplnění tohoto důvodu, resp. účelu.
V § 12a odst. 2 Zákona o majetku ČR se dále uvádí: "Sjednává-li se užívání nebo požívání podle odstavce 1 za úplatu, nesmí úplata překročit nejvyšší možnou výši vyplývající z regulace cen, je-li uplatněna, a současně nesmí překročit výši, která je v daném místě a čase obvyklá. Je-li užívání nebo požívání určitého majetku nezbytné z důvodu zajištění bezpečnosti státu, může Ministerstvo financí dát předchozí souhlas ke sjednání vyšší úplaty, která však nesmí překročit nejvyšší možnou výši vyplývající z regulace cen, je-li uplatněna. Ustanovení § 12 odst. 5 se v těchto případech použije přiměřeně."
Citované ustanovení se tedy (z logiky věci) uplatí pouze v případě, kdy je užívací či požívací právo sjednáváno úplatně; to značí, že na nájem (pro který je úplatnost jedním z jeho definičních prvků) bude toto ustanovení v zásadě dopadat vždy.
Pro nájem sjednaný se státem jako nájemcem přitom toto ustanovení zakotvuje další omezení, a to co do výše sjednaného nájemného; tato výše nesmí překročit výši nájemného v daném místě a čase obvyklou, popř. současně nejvyšší možnou výši vyplývající z regulace cen, je-li taková regulace v daném případě uplatněna. Pouze v případě, kdy by měl sjednaný nájem sloužit k zajištění bezpečnosti státu, by mohlo Ministerstvo financí svým předběžným souhlasem umožnit sjednání vyššího nájemného (ani to by však nemohlo překročit nejvyšší možnou výši vyplývající z regulace cen, pokud by taková regulace byla v daném případě uplatněna; na základě předběžného souhlasu lze tedy v daném případě překročit pouze výši nájemného v daném místě a čase obvyklou).
Samotné posouzení, zda určitý důvod, resp. účel sjednání nájmu a doba jeho trvání parametry § 12a Zákona o majetku ČR skutečně naplňují, přitom bude vždy předmětem zkoumání konkrétních okolností každého jednotlivého případu; odborné zdroje i rozhodovací praxe jsou v tomto směru dosud omezené.
Pro třetí osobu jednající se státem o uzavření nájmu k věci ve svém vlastnictví to tedy znamená nutnost ujistit se, že výše sjednaného nájemného odpovídá výši z místě a časem obvyklém, popř. že odpovídá regulaci cen. Za tímto účelem lze jedině doporučit vyhotovení znaleckého posudku, bude-li to možné (s tím, že tato možnost zřejmě nebude příliš připadat v úvahu při nájmu majetku s nižší hodnotou, zejména hmotných movitých věcí, např. kancelářského vybavení apod.; v takovém případě bude pro určení ceny v místě a čase obvyklém třeba zvolit jiné metody, např. porovnání cen, odhad provedený příslušným odborným zaměstnancem apod.).
V případě, že sjednaná výše nájemného nebude odpovídat parametrům § 12a odst. 2 Zákona o majetku ČR, aplikuje se přiměřeně § 12 odst. 5 Zákona o majetku ČR, podle kterého: "Pokud sjednaná cena překročí výši přípustnou podle odstavce 4 a nejde přitom o nabytí majetku v dražbě anebo v zahraničí, je dohoda o ceně neplatná v rozsahu rozdílu, o který sjednaná cena přípustnou výši překročila. Je-li úplatné nabytí majetku předmětem veřejné zakázky zadané podle zákona upravujícího zadávání veřejných zakázek platí odstavec 4 pouze v případě, má-li být smlouva uzavřena na základě výsledku jednacího řízení bez uveřejnění."
To v zásadě znamená, že pokud výše sjednaného nájemného překročí výši přípustnou podle § 12a odst. 2 Zákona o majetku ČR (a nebude-li se jednat o žádnou z výjimek předpokládaných v § 12 odst. 5 Zákona o majetku ČR), bude ujednání o nájemném v rozsahu takového rozdílu neplatné (k povaze neplatnosti v poměrech Zákona o majetku ČR a Občanského zákoníku viz výše); i kdyby tedy ve smlouvě o nájmu došlo ke sjednání nadstandardního nájemného, nebude stát v rozsahu tohoto nadstandardu s odkazem na jeho neplatnost povinen nájemné hradit, popř. bude (pokud by již došlo k jeho zaplacení) oprávněn nárokovat jej jako bezdůvodné obohacení zpět.
Ukončení nájmu ze strany státu
Pro nájem sjednaný se státem jako nájemcem přitom toto ustanovení zakotvuje další omezení, a to co do výše sjednaného nájemného; tato výše nesmí překročit výši nájemného v daném místě a čase obvyklou, popř. současně nejvyšší možnou výši vyplývající z regulace cen, je-li taková regulace v daném případě uplatněna.
V § 12a odst. 3 Zákona o majetku ČR se rovněž uvádí: "Nevylučuje-li to zvláštní právní předpis anebo v případě majetku v zahraničí rozhodné právo, musí smlouva upravující užívání nebo požívání podle odstavce 1 obsahovat ujednání umožňující organizační složce ukončit smluvní vztah výpovědí."
Citované ustanovení tedy zakotvuje další omezení nájmu, ve kterém stát vystupuje v pozici nájemce, když stanoví, že v případě, že to právní předpis či rozhodné právo (u zahraničního majetku) nevylučují, musí mít organizační složka státu vždy možnost nájem ukončit výpovědí.
Zákon o majetku ČR neobsahuje jakékoli další specifikace tohoto omezení, lze proto předpokládat, že se toto omezení vztahuje jak na nájem sjednaný na dobu neurčitou (pro který je možnost výpovědi typická přímo ze zákona), tak na nájem sjednaný na dobu určitou (pro který jsou jinak možnosti výpovědi, tj. předčasného ukončení, zákonem limitovány).
Stejně tak Zákon o majetku ČR neuvádí, zda musí být možnost výpovědi nájmu ze strany státu, resp. organizační složky, zcela paušální (tj. možnost výpovědi musí být možná z jakéhokoli důvodu či i bez uvedení důvodu a v jakoukoli dobu), nebo zda může být tato možnost určitým způsobem omezena (např. jen na určité výpovědní důvody, na určité období, s ujednanou výpovědní dobou apod.). Komentářová literatura na toto téma uvádí, že "je tedy možné za účelem splnění dané povinnosti do smlouvy zakotvit možnost ukončit smluvní vztah jak výpovědí bez uvedení důvodu, tak i výpovědí pouze ze sjednaných důvodů. Rovněž výpovědní doba není nikterak omezena. Je však nutné, aby jednotlivé organizační složky státu či státní organizace v působnosti zákona při volbě konkrétních podmínek pro možnost aplikace výpovědi a při volbě délky výpovědní doby přihlížely k okolnostem konkrétního případu s ohledem na základní povinnosti pro řádné hospodaření s majetkem dle § 14 odst. 1, tj. účelnost a hospodárnost, neboť důvodem tohoto omezení smluvní volnosti je předejít smluvním vztahům, jejichž nevýhodnost spočívá v nemožnosti jejich ukončení, pakliže přestanou být podmínky smluvního vztahu výhodné či smluvní vztah přestane být potřebný". [5] Jiné odborné názory dále uvádějí, že "ačkoliv to zákon výslovně neupravuje, možnost ukončit smluvní vztah výpovědí proto nesmí být pouze teoretická, anebo vázána na neodůvodněné omezující podmínky. Které podmínky lze ještě akceptovat, bude záviset na posouzení konkrétních okolností daného případu při užití základních zásad a účelu právní úpravy". [6]
To v zásadě znamená, že pokud výše sjednaného nájemného překročí výši přípustnou podle § 12a odst. 2 Zákona o majetku ČR (a nebude-li se jednat o žádnou z výjimek předpokládaných v § 12 odst. 5 Zákona o majetku ČR), bude ujednání o nájemném v rozsahu takového rozdílu neplatná.
Pro třetí osobu jednající se státem o uzavření nájmu (ať již na dobu neurčitou či určitou) k věci ve svém vlastnictví to tedy znamená nutnost ujistit se, že je v nájemní smlouvě zakotvena možnost státu ukončit nájem výpovědí. Výpověď může být podle všeho paušální či vázaná na určité výpovědní důvody, nesmí však být podmíněna neodůvodněně omezujícími okolnostmi ani nesmí být nastavena tak, aby byla fakticky nevyužitelná. Jak možnost výpovědi, tak i délka výpovědní doby musejí být nastaveny tak, aby byla zachována účelnost a hospodárnost[7] nájmu pro stát.
Podle komentářové literatury se již v praxi vyskytl případ, kdy byla výpověď ujednána tak, že byla možná až po uplynutí určité doby; v daném případě se přitom jednalo o úpravu odporující § 12a Zákona o majetku ČR, když "takové ujednání fakticky po stanovenou dobu mařilo možnost ukončit vztah výpovědí". [8] Rovněž lze odkázat (byť se nejedná o soudní rozhodovací praxi) na kontrolní závěr NKÚ ohledně majetku a peněžních prostředků státu, se kterými je příslušné hospodařit Generální finanční ředitelství, kde bylo shledáno pochybení spočívající v tom, že "GFŘ u dvou smluv o nájmu může ukončit smlouvu výpovědí pouze při porušování povinností pronajímatelem či nezpůsobilosti budovy k užívání, případně při ukončení své činnosti. GFŘ tak nemůže ukončit tyto smluvní vztahy výpovědí z vlastní vůle", a dále v tom, že "GFŘ sjednal ve smlouvě o nájmu nepřiměřenou výpovědní dobu 10 let při výpovědi bez uvedení důvodu. Takto dlouhá výpovědní doba či omezené možnosti ukončení smlouvy znamenají, v případě nepotřebnosti předmětu nájmu či jiného důvodu pro výpověď ze strany GFŘ, riziko nehospodárného vynaložení peněžních prostředků státu". [9]
Citované ustanovení tedy zakotvuje další omezení nájmu, ve kterém stát vystupuje v pozici nájemce, když stanoví, že v případě, že to právní předpis či rozhodné právo (u zahraničního majetku) nevylučují, musí mít organizační složka státu vždy možnost nájem ukončit výpovědí.
Byť tedy v dané věci dosud neexistuje ustálená rozhodovací praxe, lze výše uvedené zdroje považovat za vodítka ohledně toho, jakým směrem se bude výklad § 12a odst. 3 Zákona o majetku ČR dále ubírat a jaká rizika se v této souvislosti mohou pro třetí strany nájemních vztahů se státem v pozici pronajímatelů vyskytovat.
V případě, že by nájemní smlouva neobsahovala možnost výpovědi ze strany státu, aplikovalo by se ustanovení § 58a odst. 3 Zákona o majetku ČR, podle kterého "pokud právní jednání neobsahují ujednání, která musí podle tohoto zákona obsahovat, nepřihlíží se k nim. Odporují-li právní jednání jiným podmínkám stanoveným tímto zákonem pro taková právní jednání, jsou neplatná, nestanoví-li tento zákon jinak". K nájemní smlouvě neobsahující možnost výpovědi by se tedy vůbec nepřihlíželo. Pokud by možnost výpovědi zakotvena byla, avšak bylo by shledáno, že její parametry odporují § 12a odst. 3 Zákona o majetku ČR, lze předpokládat, že by byla taková nájemní smlouva neplatná (k povaze neplatnosti v poměrech Zákona o majetku ČR a Občanského zákoníku viz výše).
Závěr
Stejně tak Zákon o majetku ČR neuvádí, zda musí být možnost výpovědi nájmu ze strany státu, resp. organizační složky, zcela paušální (tj. možnost výpovědi musí být možná z jakéhokoli důvodu či i bez uvedení důvodu a v jakoukoli dobu), nebo zda může být tato možnost určitým způsobem omezena (např. jen na určité výpovědní důvody, na určité období, s ujednanou výpovědní dobou apod.).
V situacích, kdy třetí osoba uzavírá se státem, resp. jeho organizační složkou, právní vztah, v rámci kterého státu umožňuje užívání či požívání majetku ve svém vlastnictví (typicky v případě nájmu), je třeba dodržet řadu povinností stanovených v Zákoně o majetku ČR, zejména v jeho § 12a. Tato omezení přitom představují významné zpřísnění a omezení smluvní volnosti oproti běžným soukromoprávním vztahům, když (a) omezují okruh případů, kdy lze užívací či požívací právo vůbec sjednat, a dobu, na jakou je lze sjednat, (b) omezují výši úplaty za zřízení užívacího či požívacího práva a (c) zakotvují povinnost umožnit státu ukončit užívací či požívací vztah výpovědí, a to za takových podmínek, aby nebyly možnosti výpovědi kladeny neodůvodněné omezující překážky a aby byl zachován princip účelnosti a hospodárnosti sjednaného užívacího či požívacího práva.
S těmito omezeními přitom souvisí řada praktických právních otázek, které dosud nebyly posouzeny soudní praxí, např. otázka, v jakém případě je užívací či požívací právo pro stát skutečně potřebné, jaké podmínky výpovědi jsou ještě v souladu se Zákonem o majetku ČR, jak dlouhou lze v jakém případě sjednat výpovědní dobu apod. Aktuálně je jasné fakticky pouze to, že tyto otázky bude třeba posuzovat vždy v kontextu konkrétního případu, a to tak, aby byly respektovány principy Zákona o majetku ČR.
Pro třetí osoby, které se státem uzavírají např. právě nájem v pozici pronajímatele, se tak otevírá značný prostor právní nejistoty; tím spíše je třeba věnovat náležitou pozornost obsahu nájemní smlouvy a ujistit se, že rizika vyplývající z povahy státu jako nájemce jsou v kontextu konkrétních okolností daného případu v maximální možné míře ošetřena.
_____________________________________
[1] Podle § 3 odst. 1 Zákona o majetku ČR "organizačními složkami státu (dále jen "organizační složka") jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§ 51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu".
[2] Např. k postupu soudu při zajištění potřebných prostor odborné zdroje obecně uvádějí: "Soud nejprve osloví zástupce za resort justice, který je členem příslušné Regionální dislokační komise (RDK), a je provedena poptávka volných prostorů v rámci organizačních složek státu, a to prostřednictvím evidence v CRAB, nebo je-li to účelné, i jiným vhodným způsobem, například zasláním e-mailové nabídky. Pokud nejsou žádné volné prostory ve státním sektoru k dispozici, je následně proveden průzkum trhu za účelem zjištění a porovnání cen obvyklých v čase a v místě plnění u komerčních prostorů. Pokud soud nalezne vhodné komerční prostory, předloží následně prostřednictvím zástupce v RDK zápis na změnu dislokace k projednání a schválení příslušné RDK. RDK rozhoduje o prostorech do výměry 2 000 m, pokud jsou tyto prostory větší, musí být projednány v rámci Vládní dislokační komise". Viz TONAR, Z. Hospodaření s majetkem státu. Soudce (Wolters Kluwer), rok 2020, číslo 2, strana 26. Dostupné v systému Aspi.
[3] ZÁVODSKÝ, O., SVOBODA, M. Zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 410-411.
[4] Podmínky absolutní neplatnosti jsou vyjádřeny v § 588 Občanského zákoníku, podle kterého "soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému"; v ostatních případech je neplatnost neplatností relativní, viz např. § 580 Občanského zákoníku, podle kterého "(1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. (2) Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného".
[5] ZÁVODSKÝ, O., SVOBODA, M. Zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Praha: Wolters Kluwer, 2019, 71-72.
[6] ŠTANCL, M. Nakládání s majetkem státu. Praha: Wolters Kluwer. Dostupné v systému Aspi.
[7] Viz § 14 odst. 1 Zákona o majetku ČR: "Majetek musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností; jiným způsobem lze majetek použít nebo s ním naložit pouze za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem anebo tímto zákonem. Organizační složka si počíná tak, aby svým jednáním majetek nepoškozovala a neodůvodněně nesnižovala jeho rozsah a hodnotu anebo výnos z tohoto majetku."
[8] ZÁVODSKÝ, O., SVOBODA, M. Zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 71-72.
[9] Kontrolní závěr z kontrolní akce. Majetek a peněžní prostředky státu, se kterými je příslušné hospodařit Generální finanční ředitelství. NKÚ [online]. 20/21 [cit. 3. 8. 2022] Dostupné z: https://www.nku.cz/assets/kon-zavery/k20021.pdf