Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 740/2021, ze dne 10. 11. 2021, zabýval možností zrušení dlouhodobého nájmu rozhodnutím soudu podle ustanovení § 2000 občanského zákoníku.
V posuzovaném případě uzavřel původní vlastník nemovité věci dlouhodobý nájem se svými rodiči jako nájemci. Nájem byl sjednán za účinnosti starého občanského zákoníku s trváním 35 let. Nový vlastník nemovité věci, který tuto nemovitou věc nabyl v exekuční dražbě, se domáhal zrušení nájmu jako dlouhodobého závazku postupem podle ustanovení § 2000 občanského zákoníku, na základě kterého lze za určitých okolností zrušit smlouvu zavazující na dobu určitou přesahující 10 let (nebo zavazující člověka na dobu jeho života).
Nejvyšší soud konstatoval, že dlouhodobý nájem reguluje také ustanovení § 2204 občanského zákoníku, které stanoví, že pokud je nájem sjednán na dobu určitou s trváním delším než 50 let, má se za to, že je sjednán na dobu neurčitou a po uplynutí těchto 50 let lze vypovědět i bez uvedení důvodu. Podle Nejvyššího soudu není § 2204 speciálním ustanovením vůči § 2000 občanského zákoníku a obě ustanovení se tak podle potřeby použijí nezávisle na sobě.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že spojení "zavazuje člověka na dobu jeho života, anebo že zavazuje kohokoli na dobu delší než deset let" se vykládá tak, že slovo "kohokoli" zahrnuje jak osoby právnické, tak osoby fyzické. Fyzické osoby se tak mohou domáhat zrušení smlouvy, která je zavazuje na dobu jejich života nebo na dobu delší než 10 let.
Soud může rozhodnout o zrušení smlouvy po uplynutí 10 let od jejího uzavření podle § 2000 občanského zákoníku, pokud (i) je smlouva na dlouhou dobu uzavřena bez vážného důvodu, nebo (ii) nastala podstatná (kvalifikovaná) změna okolností, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku.
V případě, který posuzoval Nejvyšší soud, však byl shledán vážný důvod ke sjednání dlouhotrvajícího závazku a nájemní smlouva tak nebyla zrušena podle ustanovení § 2000 občanského zákoníku.