Zaniká nárok na smluvní pokutu z důvodu, že věřitel přestane soudně vymáhat povinnost dlužníka, která byla smluvní pokutou utvrzena? Je dán v případě výkonu práva na smluvní pokutu (v takovém případě) rozpor se zásadami poctivého obchodního styku? Lze z upuštění od soudního vymáhání utvrzené povinnosti bez dalšího usuzovat ztrátu všech funkcí sjednané smluvní pokuty? Právě tyto otázky řešil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 342/2023, ze dne 13. 3. 2024.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu České republiky již existující nárok na smluvní pokutu nezaniká z důvodu, že věřitel přestane soudně vymáhat povinnost dlužníka, která byla touto smluvní pokutou utvrzena.
Nesprávné (pro jeho neúplnost) je právní posouzení projednávané věci odvolacím soudem, měly-li úvahy odvolacího soudu vést k závěru o nepřiznání ochrany výkonu práva na smluvní pokutu, tj. že v důsledku upuštění od vymáhání práva utvrzeného smluvní pokutou v řízení před soudem již oprávněná nemůže právo na smluvní pokutu vykonat pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák. Odvolací soud pouze lakonicky uvedl, že smluvní pokuta ztratila funkci prevenční i reparační, neboť „žalobkyně splnění závazku výslovně nežádá a mlčí-li žalobkyně o tom, proč závazek splnit nežádá, i o tom, zda, kdy, jakým způsobem a jakým nákladem došlo k odstranění vad, nelze posoudit smluvní pokutu ani jako důvodnou paušalizovanou náhradu škody“. V rozporu s judikaturou se však řádně nezabýval všemi okolnostmi výkonu práva oprávněné na smluvní pokutu.
Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že z pouhého upuštění od soudního vymáhání zajišťované povinnosti lze bez dalšího usuzovat na ztrátu všech funkcí sjednané smluvní pokuty. Odvolací soud totiž v prvé řadě neprovedl řádný výklad ujednání o smluvní pokutě a nezjišťoval, jaké konkrétní funkce měla smluvní pokuta v daném případě plnit. Neposuzoval tedy ani skutečnost, zda smluvní pokuta měla plnit případně i funkci sankční, ani to, zda taková funkce přetrvávala i poté, co oprávněná přestala soudně vymáhat povinnost zajištěnou smluvní pokutou. Správné přitom nejsou také úvahy odvolacího soudu, podle kterých soudní nevymáhání práva na odstranění vad samo o sobě znamená ztrátu preventivní (nátlakové) funkce smluvní pokuty. Jen to, že věřitel nežádá splnění utvrzené povinnosti v řízení před soudem, totiž bez dalšího neznamená, že je nežádá vůbec. Věřitel přeci může donutit dlužníka splnit utvrzenou povinnost i bez toho, aby podal žalobu požadující její splnění (či pokračoval v řízení o takové žalobě), a to právě prostřednictvím uplatňování smluvní pokuty (příp. i opakovaně, je-li výše smluvní pokuty odvislá od délky pokračujícího prodlení), která splnění takové povinnosti zajišťuje.