Jaká je právní povaha jistoty podle § 41 odst. 8 zákona o zadávaní veřejných zakázek? Právě tuto otázku řešil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1334/2024, ze dne 3. 10. 2024.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu České republiky nelze jistotu zakotvenou v § 41 zákona o zadávání veřejných zakázek vykládat tak, že by jejím smyslem mělo být toliko zajištění sloužící k úhradě případné škody, která by zadavateli mohla chováním dodavatele vzniknout. Jistotu je třeba vnímat šířeji, neboť plní několik funkcí. Vedle toho, že slouží jako zajišťovací instrument k úhradě případně vzniklé škody, plní také úlohu účinného prostředku selekce dodavatelů, přičemž nelze odhlédnout také od jejího sankčního charakteru sloužícího zadavateli k poskytnutí vyšší míry jistoty, že účastník po podání nabídky na plnění veřejné zakázky dostojí svým povinnostem. Právo na plnění z účastníkem poskytnuté jistoty vzniká přitom zadavateli pouze ze zákonem jasně stanovených důvodů (dle § 41 odst. 8, v němž je zakotven jejich taxativní výčet), které jsou účastníkům předem známy. Podmínkou vzniku nároku je tedy kumulativní splnění čtyř předpokladů: 1. zánik účasti účastníka v zadávacím řízení, 2. v zadávací lhůtě, 3. v důsledku jeho vyloučení zadavatelem, 4. výlučně z důvodu, že účastník na výzvu zadavatele nepředložil údaje, doklady nebo vzorky, pokud si zadavatel vyhradil, že jejich předložení je podmínkou uzavření smlouvy, nebo pokud výsledek zkoušek vzorků neodpovídá zadávacím podmínkám, nebo pokud účastník po uplynutí blokační lhůty bez zbytečného odkladu se zadavatelem neuzavřel smlouvu na plnění předmětu veřejné zakázky.
V dané kauze byly naznačené podmínky splněny, žalovanému tedy vznikl nárok na plnění z jistoty, a to bez dalšího, dále se tedy již nezkoumá, zda zadavateli např. vznikla škoda způsobená dodavatelem, či zadavatel následně z jeho vůle zrušil zadávací řízení.