Nejvyšší soud: Relativní neplatnost právního jednání nastává v případě, pokud je trestněprávní následek orientován výhradně proti jinému, resp. druhé smluvní straně. Naopak absolutní neplatnost v souvislosti s trestněprávním jednáním nastává v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků
Způsobuje trestný čin v oblasti občanskoprávních vztahů neplatnost právního jednání? Dochází v souvislosti s trestněprávním jednáním k relativní neplatnosti právního jednání nebo naopak k absolutní neplatnosti? Je nezbytné se neplatnosti takového právního jednání dovolat nebo nastává automaticky? Právě tyto otázky řešil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2099/2024, ze dne 20. 9. 2024.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu České republiky trestný čin v oblasti občanskoprávních vztahů způsobuje podle současné právní úpravy neplatnost právního jednání podle § 580 odst. 1 o. z., podle nějž je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Je však nezbytné rozhodnout, zda se jedná o neplatnost jednání, které bylo postiženo trestněprávní sankcí, relativní či absolutní.
Dosavadní závěry judikatury (vážící se k tomu, kdy je smlouva uzavřená v podvodném úmyslu všemi jejími účastníky absolutně neplatná pro její současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem, a proto není třeba se dovolávat její neplatnosti) je třeba v každém jednotlivém případě posoudit i z toho hlediska, zda je trestněprávní následek orientován proti jednomu účastníku právního vztahu, nebo zda naopak znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků.
Relativní neplatnost právního jednání tedy nastává v případě, pokud je trestněprávní následek orientován výhradně proti jinému, resp. druhé smluvní straně (§ 586 o. z.). Naopak absolutní neplatnost v souvislosti s trestněprávním jednáním nastává (při splnění všech dalších předpokladů) v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků. Obecně přitom platí, že neplatnost smluv má být výjimkou, nikoli zásadou, a vždy má být upřednostněn výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (potius valeat actus quam pereat), pročež bez odpovídající námitky dotčené smluvní strany smlouvu, při jejímž uzavření jen některá ze stran jednala nepoctivě, za relativně neplatnou soud z úřední povinnosti považovat nemůže.
Nejvyšší soud České republiky uvádí, že vzhledem k řečenému je zcela správný závěr, že se žalobce, jakožto osoba poškozená (jež se při uzavírání kupní smlouvy žádného nepoctivého jednání nedopustil), měl vůči druhé smluvní straně dovolat neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neboť její neplatnost nenastává ex lege, a to dokonce ani právní mocí odsuzujícího trestního rozsudku.