Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 3157/2020, ze dne 28. 1. 2022 posuzoval, zda je ustanovení § 1880 odst. 2 o. z. kogentním (od nějž se smluvní strany nemohou ani vzájemnou dohodou odchýlit), resp. zda mohou strany ujednat lhůtu pro splnění povinností postupitele vydat postupníkovi doklady a sdělit informace potřebné k uplatnění postoupené pohledávky a zda může být taková lhůta navázána i na zaplacení ceny (úplaty) za postoupení pohledávky. Podle § 1880 odst. 2 o. z. postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ustanovení § 1880 odst. 2 o. z. nebrání uzavření dohody, v níž strany ujednají lhůtu pro splnění povinností postupitele vydat postupníkovi doklady a sdělit informace potřebné k uplatnění postoupené pohledávky, která může být navázána i na zaplacení ceny (úplaty) za postoupení pohledávky.
Ve vztahu ke kogentnosti ustanovení, Nejvyšší soud konstatoval, že obecně platí, že právní normy soukromého práva jsou zásadně dispozitivní. Jinak řečeno, strany se mohou při úpravě svých práv a povinností od právních norem soukromého práva odchýlit, jestliže to zákon nezakazuje (viz § 1 odst. 2 část věty před středníkem o. z.). Ustanovení § 1 odst. 2 o. z. vychází z předpokladu, že takový zákaz bude výslovný. Výslovný zákaz přitom může být přímý i nepřímý. V případě přímého zákazu zákon výslovně určuje, že se určité jednání zakazuje (srov. například právě § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.). Povaha právní normy, od níž se taková ujednání odchylují (tj. zda jde o právní normu absolutně či relativně kogentní anebo o právní normu dispozitivní), přitom není významná. Jinak řečeno, ani od dispozitivní právní normy se strany nemohou odchýlit způsobem popsaným v § 1 odst. 2 části věty za středníkem o. z.
Je-li však možno jakoukoliv odchylku od určité právní normy považovat (per se) za porušující dobré mravy, veřejný pořádek či právo upravující postavení osob, lze takovou právní normu kvalifikovat jako (absolutně) kogentní. O nepřímý výslovný zákaz jde zpravidla tehdy, zakazuje-li zákon odchylné ujednání stran tím, že je prohlašuje za neplatné, případně za zdánlivé, či určuje, že se k němu nepřihlíží (srov. například § 580 o. z.). I v tomto případě platí, že zákon zakazuje každou odchylku od určité právní normy, která odporuje jejímu smyslu a účelu, byť by obecně nešlo o právní normu (absolutně) kogentní (tedy byť by jiné odchylky od právní normy byly možné). Brání-li však smysl a účel určité právní normy jakémukoliv odchylnému ujednání, půjde o právní normu (absolutně) kogentní.