Nejvyšší soud: Významné formulační odlišnosti v právní úpravě prevenční povinnosti mají zásadní dopad z hlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe. Jednou z těchto odlišností je, že výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života
Co je obsahem prevenční povinnosti podle § 2900 o. z.? Jsou dosavadní judikatorní závěry podle předchozí právní úpravy použitelné? Jaké jsou odlišnosti mezi novou a starou právní úpravou? Za jakých okolností nastupuje prevenční povinnost? Právě těmto otázkám se věnoval Nejvyšší soud České republiky v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2818/2023, ze dne 15. 5. 2024.
Nejvyšší soud České republiky předně uvádí, že ustanovení § 2900 o. z. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Navazuje na ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, oproti němuž však obsahuje významné formulační odlišnosti mající zásadní dopad z hlediska použitelnosti závěrů dosavadní aplikační praxe. Jednou z těchto odlišností je, že výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života.
Ustanovení § 2900 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života vyžadovaly, aby si žalovaný při svém konání počínal tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Podle právního názoru Nejvyššího soudu České republiky zvyklosti soukromého života bezpochyby vyžadují, aby se každý při pobytu v jakékoli cizí nemovitosti zdržel zakládání ohně, byť by nemovitostí byl tovární komín (který ostatně slouží k odvodu spalin z topeniště, sám topeništěm není). Takové chování lze očekávat od každé osoby s průměrným rozumem, a to i v případě, že by před zakládáním ohně v komíně nevarovala zvláštní zákazová cedule a vstup do komína nebyl uzamčen. Jestliže v dané věci nalézací soudy zjistily, že zaměstnanci žalované v cizím prostředí rozdělali oheň v nepoužívaném komíně, na který umisťovali antény, aniž se přesvědčili alespoň dotazem o funkčnosti komína či pohledem o tom, co se nachází uvnitř v komíně, a posoudily takové jednání jako porušení prevenční povinnosti ze strany žalované, nelze takový závěr označit za zjevně nepřiměřený.