Nejvyšší soud České republiky se v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1638/2020, ze dne 31. 5. 2022 vyjádřil k otázce formy a obsahu morálního zadostiučinění. Podle Nejvyššího soudu, i v poměrech nové právní úpravy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 stále platí, že žaloba fyzické osoby, která se domáhá morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto zadostiučinění. Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska § 2951 odst. 2 o. z. postačující a účinná, je na soudu, aby žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítl. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Jinak řečeno, neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění je objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat, a žalobu je proto třeba zamítnout.
V posuzovaném případě byl žalobkyní požadovaný text omluvy natolik nekonkrétní, že objektivně postrádal satisfakční efekt. Nevyplývalo z něj, čím konkrétně mělo být zasaženo do jejích práv. Za této situace by vyhověním požadavku na takto formulovanou omluvu soud nepřípustně ukládal žalovanému omluvit se za jednání, o němž není jisté, že je protiprávní, respektive, že se jej žalovaný dopustil. Nejvyšší soud odmítl názor žalobkyně, že je výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni satisfakční efekt. Formulace omluvy je pak natolik obecná, že morálnímu zadostiučinění v této formě nelze vyhovět ani částečně.
Námitku, že soud měl před případným zamítnutím nároku na omluvu z důvodu formulační obecnosti vyzvat žalobkyni k opravě či doplnění textu omluvy postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. je třeba odmítnout. Žalobkyně totiž opomíjí rozdíl mezi situací, kdy je žalobní petit nevykonatelný a žaloba je pro absenci zákonem stanovených náležitostí, nesrozumitelnost nebo neurčitost neprojednatelná (nesplňuje požadavky § 42 odst. 4, případně § 79 odst. 1 o. s. ř.), a situací, kdy žalobcem požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřená, respektive postačující a tím i účinná. V druhém případě žalobní nárok sice vyhovuje procesním požadavkům z hlediska jeho projednatelnosti před soudem, avšak nelze mu vyhovět z důvodu nenaplnění požadavků hmotněprávní normy, v tomto případě § 2951 odst. 2 o. z. Je-li navíc v soudním řízení požadována omluva (byť bez jejího zveřejnění) za více zásahů do osobnostních práv člověka, musí z jejího textu vyplývat, za která konkrétní jednání žalovaného je omluva poskytována, a to nejen z důvodu naplnění satisfakční role omluvy, ale i pro případ, že by žaloba byla shledána důvodnou jen zčásti. Nelze přijmout úvahu, že by soud vyzýval žalobce takovým způsobem, aby tento dostál se svým nárokem požadavkům hmotného práva a soud tak následně mohl jeho žalobě vyhovět. Došlo by tím k porušení principu nestrannosti soudu.
Případná není ani námitka, že soud nemůže určovat, jakou míru obecnosti či konkrétnosti má mít omluva z hlediska satisfakčního efektu, kterou dovolatelka žádá za zásah do svých osobnostních práv, neboť jde o subjektivní kategorii a je tedy výhradně na jejím posouzení, jaký text omluvy má pro ni satisfakční efekt. Je pravdou, že primární funkcí morálního zadostiučinění formou omluvy je satisfakce pro poškozenou osobu. Nelze však opomenout, že i škůdce má právo vědět, za co (za přesně jaké své protiprávní zásahy) se má omluvit. A byť by mohl mít subjektivně sám vědomí o tom, čeho se dopustil, je zde třeba trvat na objektivním hledisku, neboť text omluvy může být např. zveřejněn širší nezúčastněné veřejnosti (ať již na základě rozhodnutí soudu či poškozené osoby) a měl by i pro ni být dostatečně určitý a konkrétní.
