Nejvyšší soud České republiky ("Nejvyšší soud") se v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2981/2021, ze dne 12. 1. 2022 zabýval případem, kdy se žalobce domáhal žalobou určení neplatnosti (event. neoprávněnosti) výpovědi z nájmu bytu.
Žalovaná vypověděla nájem bytu žalobci s odůvodněním hrubého porušení povinnosti nájemce. Podání výpovědi bylo žalovanou avizováno v rámci předchozího řízení, ve kterém byla přezkoumávána dříve podaná výpověď z nájmu bytu a v rámci kterého byl vydán rozsudek pro uznání, neboť žalovaná uznala neplatnost výpovědi z důvodu absence poučení nájemce (žalobce) o možnosti podat proti výpovědi námitky ve smyslu § 2286 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění ("OZ").
Následná žaloba na určení neplatnosti (event. neoprávněnosti) výpovědi z nájmu bytu podle § 2290 OZ byla podle soudu prvního stupně i podle odvolacího soudu podána žalobcem opožděně (až po marném uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty stanovené v § 2290 OZ). Žalobce tvrdil, že k včasnému podání žaloby mu bránila překážka věci zahájené (litispendence) v podobě dříve zahájeného řízení o původní výpovědi z nájmu bytu, tato překážka věci zahájené ovšem z důvodu rozdílnosti skutku uplatněného v předchozím a tomto řízení o výpovědi z nájmu bytu nastat nemohla.
Nejvyšší soud potvrdil, že v přechozím řízení o výpovědi byl posuzován zcela jiný nárok (tedy neexistuje překážka věci zahájené), proto obstojí závěr, že žaloba na přezkum neplatnosti (event. neoprávněnosti) výpovědi byla podána opožděně.
Žalobce v rámci podaného dovolání zpochybňoval dostatečnou určitost výpovědního důvodu. Podle žalobce nebyl výpovědní důvod řádně individualizován, a proto závěr, že výpověď lze pokládat za dostatečně určité (tedy nikoli neplatné či zdánlivé) právní jednání, není správný.
Nejvyšší soudu uvedl, že v řízení podle § 2290 OZ nemusí žalobce prokazovat naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi, ovšem o takové řízení jde pouze tehdy, pokud se žalobce domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi ve lhůtě stanovené v § 2290 OZ. Byla-li tedy žaloba o přezkum neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podána opožděně, nejde již o tuto specifickou žalobu, ale jedná se o obecnou určovací žalobu podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění ("OSŘ"). Nebyla-li tedy v daném případě podána žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi podle § 2290 OZ (jelikož byla podána až po uplynutí lhůty), je třeba ji posoudit jako žalobu určovací podanou podle § 80 OSŘ a v důsledku toho posoudit i existenci naléhavého právního zájmu na určení (o takový případ jde i když se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z nájmu a podle Nejvyššího soudu není důvod, aby se tyto závěry nemohly použít i na posouzení zdánlivosti právního jednání).
Podle Nejvyššího soudu je vedle otázky určitosti (řádnosti) výpovědního důvodu vyloučeno zkoumat i důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi, takovou určovací žalobu soud zpravidla zamítne pro nedostatek naléhavého právní zájmu na určení a nebude vůbec posuzovat meritum věci.
Nejvyšší soud uzavřel, že: "V daném případě má požadované určení (určení neplatnosti Výpovědi založené na důvodech zdánlivosti daného právního jednání) jednoznačně povahu "pouhé" předběžné otázky ve vztahu k posouzení (ne)existence nájemního poměru k bytu postiženého Výpovědí; taková (předběžná) otázka totiž neřeší a (objektivně vzato) ani nemůže řešit celý obsah nebo dosah dotčeného právního vztahu. Vyjádřeno jinak, dovolatel nemá na takto žádaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. I v části, v níž se dovolával důvodů zdánlivosti Výpovědi, proto musí být žaloba zamítnuta bez toho, aby se soud současně zabýval (směl a musel zabývat) meritem věci."