Nejvyšší soud české republiky dospěl v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2299/2019, ze dne 28. 4. 2021 k právnímu závěru, že zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, v platném znění, ve svém § 12 nijak nereagoval na změny ve struktuře státu nastalé v důsledku přijetí nového obecního zřízení (zákon o obcích) a nerozšířil okruh regresně odpovědných osob ze státních orgánů i na územně samosprávné celky, mimo jiné, tedy i obce. Daná nedůslednost nemůže být podle Nejvyššího soudu překonána výkladem, neboť povinnosti mohou být uloženy jen zákonem nebo na základě zákona, což se týká i povinnosti regresní podle zákona č. 58/1969 Sb. Jestliže tento zákon s regresním postihem obce, která je odlišná od státního orgánu, nepočítá, nelze její odpovědnost dovodit za použití analogie. Došlo by totiž k uložení povinnosti někomu, komu ji zákon neukládá, a tedy i k porušení základního práva obce garantovaného čl. 4 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud přitom nemá pochybnost o tom, že se základní právo vymezené v čl. 4 odst. 1 Listiny vztahuje i na obce.
V projednávané věci se žalobkyně (Česká republika - Ministerstvo kultury) žalobou podanou dne 21. 12. 2015 domáhala zaplacení částky 7 222 928,90 Kč s příslušenstvím jako regresní úhrady ve smyslu § 12 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, v platném znění, a to po žalované obci, která vydala v rámci přenesené působnosti nezákonné rozhodnutí, v souvislosti s nímž došlo ke vzniku škody v podobě ušlého zisku.