Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) zčásti v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/22 vyhovělo ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušilo výrok I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021 č. j. 30 Cdo 3489/2020-153, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020 č. j. 15 Co 61/2020-122 a dalších rozhodnutí. Rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé se domáhali náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí a nesprávního úředního postupu, přičemž požadovali zaplacení částky 3 600 000 Kč od Ministerstva pro místní rozvoj a částky 400 000 Kč od Ministerstva financí. Nezákonným rozhodnutím měl být certifikát autorizovaného inspektora vydaný ve zkráceném stavebním řízení, na jehož základě byla v blízkosti nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů realizována stavba obchodního centra – hobby marketu. Nesprávný úřední postup spatřovali v porušení povinnosti správních orgánů vydat rozhodnutí o určení právního vztahu, že právo stavby nevzniklo. Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelů vůči Ministerstvu pro místní rozvoj a Ministerstvu financí uložil povinnost zaplatit stěžovatelům částku 90 868 Kč (ve zbytku žalobu zamítl). Obvodní soud byl toho názoru, že certifikát autorizovaného inspektora nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu, jelikož autorizovaný inspektor odpovídá za škodu, kterou stavebníkovi způsobí, soukromoprávně. Nebyl tedy splněn předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí a stejně tak nelze považovat činnost autorizovaného inspektora za úřední postup. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů i Ministerstva financí ve věci samé zamítl a ve zbytku je odmítl.
Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhali zrušení uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud stížnosti stěžovatelů (zčásti) vyhověl. Podle Ústavního soudu je účelem institutu autorizovaného inspektora „oprostit“ stavební úřady od některých činností, které mohou vykonávat efektivněji soukromé subjekty. Vydáním certifikátu a jeho oznámením stavebního úřadu autorizovaný inspektor stvrzuje, že ověřil projektovou dokumentaci a připojené podklady z hledisek uvedených v § 111 odst. 1 a 2 stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.), aby navrhovaná stavba mohla být provedena. K certifikátu je povinen připojit mj. vyjádření osob, které by byly účastníky stavebního řízení, včetně způsobu vypořádání jejich případných námitek. Bez toho není možné certifikát vydat a následně stavbu realizovat. Pro povolení provedení stavby tímto způsobem musí být vždy splněny zcela shodné podmínky, jaké platí pro „řádné“ stavební povolení.
V případě, že se autorizovanému inspektorovi nepodařilo při vypořádání námitek odstranit rozpory mezi osobami, které by jinak byly účastníky řízení, předloží jejich vyjádření spolu s projektovou dokumentací a závaznými stanovisky dotčených orgánů stavebnímu úřadu. Ten zajistí vypořádání námitek ve své působnosti nebo rozhodne o nezpůsobilosti stavby pro zkrácené stavební řízení. Právní úprava účinná do 31. 12. 2012 v dostatečné míře neřešila ochranu práv osob, které by byly účastníky řádného stavebního řízení – kdyby se vedlo. Proto došlo k její novelizaci zákonem č. 350/2012 Sb., který celý postup po oznámení certifikátu upřesnil. Avšak i původní znění § 117 odst. 4 stavebního zákona poskytovalo stavebnímu úřadu kontrolní oprávnění ve vztahu k předloženému certifikátu autorizovaného inspektora.
Ústavní soud uzavřel, že stavební úřad pochybil, když připustil možnost provedení stavby podle certifikátu, jenž nesplňoval podmínky pro jeho vydání (a proto na něj nelze hledět jako na rozhodnutí správního úřadu). Nemovitosti stěžovatelů se nacházejí v takové blízkosti stavby, že nelze vyloučit vliv stavby např. na způsob jejich užívání a tím i přímé dotčení vlastnických práv stěžovatelů. Ti se tak měli stát účastníky stavebního řízení, ale autorizovaný inspektor jim svým postupem znemožnil se ke stavbě vyjádřit. Stavební úřad toto pochybení autorizovaného inspektora nenapravil, přestože takovou možnost měl.
Stavební úřad jednoznačně spadá mezi státní orgány, za škodu jimiž způsobenou odpovídá stát podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu. Žaloba stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy směřující proti státu měla být obecnými soudy posuzována z hlediska možného nesprávného úředního postupu příslušného stavebního úřadu. Obecné soudy nejsou vázány právním posouzením žalobců, ale toliko skutkovým stavem (tvrzeními o tomto stavu). Odpovědnost státu nevylučuje podle názoru Ústavního soudu ani znění § 146 odst. 2 věty první stavebního zákona, který stanovuje, že autorizovaný inspektor odpovídá za škodu způsobenou jeho činností. Toto ustanovení se totiž primárně týká vztahu mezi autorizovaným inspektorem a stavebníkem. Stejně tak stát nemůže eliminovat právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny tím, že stanoví povinnost autorizovaného inspektora uzavřít pojištění odpovědnosti za škodu (§ 146 odst. 2 věta druhá stavebního zákona).
V řízení po zrušujícím nálezu Ústavního soudu se budou obecné soudy zabývat skutečností, zda stěžovatelům skutečně vznikla nějaká nemajetková újma v souvislosti se stavbou. Dosud se totiž tímto nezabývaly – vedeny mylným přesvědčením, že autorizovaný inspektor není orgánem veřejné moci, pročež není dána odpovědnost státu za jeho činnost. Zkoumání vzniku újmy a případné určení její výše tak bude na obecných soudech v průběhu dalšího řízení.