Ústavní soud se v nálezu sp. zn. III. ÚS 3528/20 ze dne 15. 3. 2022 zabýval odpovědností za poskytnutí neúplné informace při sjednávání smlouvy ze strany jedné ze smluvních stran.
V posuzovaném případě došlo k uzavření kupní smlouvy týkající se nemovitých věcí (rodinného domu s pozemkem) mezi stěžovateli a dvěma původními spoluvlastníky těchto nemovitých věcí. Tito spoluvlastníci však zamlčeli, že proti jednomu z nich bylo vedeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu vraždy, přičemž místo činu se nacházelo v domě, který byl předmětem kupní smlouvy.
Poté, co stěžovatelé zaplatili část kupní ceny, rozhodl příslušný katastrální úřad o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva, jelikož bylo mezitím spoluvlastníku, který byl obviněn z trestného činu, zakázáno disponovat s nemovitými věcmi. Kupní smlouva pro nemožnost plnění zanikla.
Stěžovatelé se domáhali úhrady zaplacené části kupní ceny, a to obou spoluvlastnících společně a nerozdílně a také po osobě, která prodej na základě plné moci pomohla zprostředkovat. Obecné soudy uznaly pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany druhého (obviněného) spoluvlastníka. Nárok na náhradu škody plynoucí z neúplné informace, poskytnuté první spoluvlastnicí a zprostředkovatelem prodeje, soudy neuznaly. Stěžovatelům hrozilo, že jejich nárok vůči druhému (obviněnému) spoluvlastníku nebude plně uspokojen, neboť tento byl v době rozhodování soudů evidentně předlužen.
O věci rozhodoval Ústavní soud, který se nakonec přiklonil k požadavku stěžovatelů. Ústavní soud konstatoval, že v řízení před okresním soudem bylo prokázáno, že první spoluvlastnice a zprostředkovatel vědomě zamlčeli stěžovatelům podstatnou informaci, což je v rozporu s obecnou zásadou podle ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku, které zakazuje komukoli těžit ze svého nepoctivého jednání. Dále Ústavní soud namítl, že na věc lze také aplikovat § 2950 občanského zákoníku a odpovědnost za vědomě poskytnutou nesprávnou informaci.
Ústavní soud tedy věc vrátil obecným soudům s výše uvedenými pokyny k dalšímu rozhodnutí.
Z nálezu Ústavního soudu plyne, že při jednání o smlouvě je třeba dbát zvýšený ohled na poctivost smluvních stran. Je tak třeba druhou smluvní stranu informovat i o těch důležitých skutečnostech (resp. je nelze vědomě zamlčet), které si druhá strana výslovně nevyžádala.