Ústavní soud České republiky ("Ústavní soud") vyhověl nálezem sp. zn. III. ÚS 129/21, ze dne 2. srpna 2022 ústavní stížnosti, neboť rozsudkem krajského soudu a usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se u okresního soudu domáhal žalobou po městě Dvůr Králové nad Labem ("Žalovaný") zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím představující smluvní pokutu podle smlouvy o smlouvě budoucí o převodu nemovitých věcí ("Smlouva o smlouvě budoucí") ujednanou pro případ porušení povinnosti uzavřít realizační kupní smlouvy ("Kupní smlouva"). Kupní smlouva měla být uzavřena do 30 dnů od nabytí právní moci stavebního povolení k čistírně odpadních vod. Smluvní strany ve Smlouvě o smlouvě budoucí označily pozemky parcelním číslem a katastrálním územím a zároveň sjednaly, že předmětem Kupní smlouvy budou pouze pozemky, které budou dotčeny výstavbou čističky odpadních vod a budou přesně určeny po dokončení její výstavby. Ač došlo k nabytí právní moci tohoto stavebního povolení a opakovaným výzvám stěžovatele k uzavření Kupní smlouvy, nebyla Kupní smlouva uzavřena. I přes námitky Žalovaného ohledně neurčitosti vymezení pozemků jako předmětu budoucího převodu okresní soud shledal žalobu jako důvodnou.
Krajský soud na základě odvolání Žalovaného zrušil rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil. Důvodem jeho postupu byla (údajná) nepřezkoumatelnost rozhodnutí okresního soudu, jelikož z rozsudku nevyplývalo, jaké pozemky měly být předmětem Kupní smlouvy.
Okresní soud opětovně uložil Žalovanému povinnost k zaplacení smluvní pokuty po provedení doplňujících důkazů ohledně vymezení předmětu Kupní smlouvy. Okresní soud zdůraznil, že se jedná o smlouvu o smlouvě budoucí, na základě které nebude učiněn vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, ale až na základě této smlouvy by měla být v budoucna uzavřena realizační kupní smlouva, přičemž i samotná Smlouva o smlouvě budoucí předpokládá další upřesnění vymezení pozemků, proto vymezení pozemků není neurčité. Okresní soud doplnil, že Žalovaný text Smlouvy o smlouvě budoucí měl považovat za určitý, neboť jej sám připravil a námitku neplatnosti před zahájením soudního sporu nikdy neuplatnil.
Krajský soud následně opět zdůraznil, že vymezení pozemků ve Smlouvě o smlouvě budoucí, nesplňuje požadavek určitosti, a jelikož platně nevznikl hlavní závazek, nemohl vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podle Ústavního soudu krajský soud v projednávané věci postupoval svévolně a přepjatě formalisticky a v konečném důsledku porušil právo stěžovatele na soudní ochranu, kdy takové porušení nenapravil ani Nejvyšší soud, který nepřípustně dovolání stěžovala odmítl.
Přestože byl tento případ posuzován podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v aplikovatelném znění, který na rozdíl od zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, nestanovil, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než jako na neplatné, takové východisko bylo i v případě dřívějšího zákona dovozeno judikaturou.
Smluvní strany ve Smlouvě o smlouvě budoucí označily pozemky parcelním číslem a katastrálním územím a v souladu se smluvní volností i autonomií vůle si sjednaly, že předmětem Kupní smlouvy budou ty pozemky, které budou dotčeny výstavbou čističky odpadních vod a budou přesně určeny po dokončení její výstavby, v důsledku čehož je stanovený předmět smlouvy určitý (resp. určitelný).
Podle Ústavního soudu s ohledem na výše uvedené a na to, že se jedná (pouze) o smlouvu o smlouvě budoucí a nikoli o kupní smlouvu, která bude sloužit jako podklad pro vkladové řízení, je projev vůle smluvních stran dostatečně určitý.
Rovněž i formalistické odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem nelze považovat za ústavně souladné, neboť i Nejvyšší soud by se měl zabývat otázkou, zda nedošlo k porušení základních práv a svobod dovolatele.
Krajský soud se tedy dopustil přepjatého formalismu při výkladu právního jednání, kdy na smlouvu o smlouvě budoucí kladl tytéž požadavky jako na realizační kupní smlouvu, která slouží jako listina pro vkladové řízení, přičemž Nejvyšší soud tento zjevný exces ignoroval.